Sázava 2015

 

 

Jak jsme splouvali Chuang – Che (protože normální řeka takovouhle barvu tedy nemá)

 

Dříve než osoby 40+ díky věku, a nemoci zvané skleróza, pozbydou i základních vzpomínek na Sázavu 2015, pokusím se to shrnout.

Ještě než jsme vyjeli, osud a ješitnost zamíchal karty účastníků a někteří se této ojedinělé akce nezúčastnili. Ojedinělá byla více věcmi: jediná v roce, jediná v posledních mnoha letech se sluncem a teploměrem nad 15 stupňů, zatím jediná se Sambou v pelotonu, jediná nepřítomností vodáckých stálic, jediná kdy jsme netelefonovali Veronice a další jedinečnosti doplňte sami dle potřeby.

Osoby a obsazení: 6 lodí, 12 lidí a 1 pes + jeden den loď s Doktorem, Máruš a minipsíkem navíc.

Láďa (Frenk) + Fidla, Qápa + Peťka, Kája + Michal, Mates + Háta + pes, Čmelda (Krtek) + Vědma, Ráďa + Baja

 

Středa

Zahájili jsme vodu takřka za světla. Voda ze Sázavy se pít nedá, vypadá trochu jako kakao, tak jsme zvolili vodu převařenou místním pivovarským zařízením. Musíme uznat, že nefiltrované kácovské pivo a jeho cena (20 a méně Kč) nás natolik okouzlilo, že jsme již asi potřetí přehodnotili plány a rozhodli se zůstat v tábořišti po 2 noci. Samozřejmě, že dalším z důvodů, proč zde zůstat, byla nechuť stavět znovu stany. Tato nechuť (spíše již alergie) se u nás poslední roky intenzivně projevuje na každé z vod. Již před jedenáctou hodinou jsme byli z místního pivovárku vykázáni a zůstali jsme odkázání na vlastní zásoby rumu a griotky. Cestou zastupující náčelník Kvápa málem přišel o ruku, když se pokoušel vydráždit místního hlídacího psa svými klíči. Za to by samozřejmě nesklidil pochvalu od svého háčka, bo by nemohl kloudně pádlovat. Od té chvíle jsme se plotu raději vyhýbali.

U stanů jsme vybalili zásoby a vyzkoušeli novinku noci, svítícího panáka. Jeden nám bohatě stačil pro všechny a protože jsme nepili z lahví, byli jsme u popíjení velmi distinguovaní a slušní, žádná prasata. To se ovšem nedá říct o pojídání speciální Globus housky se sekanou, kde sekaná měla nad houskou výraznou přesilu. Kdo nezkusil neuvěří. Nejdůležitějším tématem večera byla bezesporu aktivie a její vliv na hodnotu života ženy a muže, zejména jejich společného života.

 

Čtvrtek

Původní plán dlouhého spaní nám již od brzkých ranních hodin zdárně kazil bagrista na protějším břehu. I ti nejotrlejší z nás (Fidla) to vydrželi pouze do 7,15 hodin a pak prostě vylézt museli. Jen co jsme byli všichni u snídaně, dal si bagrista dlouhou pauzu. Asi odběhl řešit mykózu a shánět aktivii.

Před startem jsme si znovu prohlédli délku trasy a shledali, že 10 km je až až.  Postupně pivem i dalšími prostředky jsme se psychicky připravovali na splutí řeky. Hlídka ještě skočila pro zásoby do pivovaru a vzápětí jsme se vrhli do vln a proudů řeky Sázavy. V dalším zápětí jsme, na hladině klidné jak zrcadlo a proudící závratnou rychlostí 1 km za  hodinu, utvořili první souloď a ta nám vydržela s minimálními přestávkami až do konce etapy. Je neoddiskutovatelnou pravdou, že jsme již včera pravděpodobně chytili nějakou ošklivou nemoc, léčitelnou pouze aktívií a dovolující i slušné skupině probírat intimní mykózní záležitossti. Na druhou stranu o čem bychom si jinak měli povídat.  Po vystoupení z lodiček, a jejich bezpečném uzamčení, jsme cestou na vlak navštívili zavřenou hospodu u Pudilů, kam se dobouchal Qápa. Nakonec to skončilo pivečkem, limonádičkou a segedínem. To nás znavilo lehce, dlouhá cesta vlakem pak těžce. Na základě tohoto poznatku jsme se rozhodli z tohoto dne udělat dny dva – to už umíme od Otavy a víme jak na to – schrupnout si a začít znovu. Tento grandiozně geniální plán nám ovšem překazil bagrista, který celý den čekal tiše v bagru na náš návrat. Jen co jsme zalehli, začal bagrovat – byl jmenován mykózou dne. Jediný hluchý mezi námi (Láďa) vydržel vše a spal i v době odchodu do hospody na večeři. My již víme, že tam zůstal sám schválně, abychom mu nesežrali lékorky, na které měl chuť.

V hospodě jsme si nejdříve všichni dali kofolu na probuzení (to víte pane vrchní, těžký den) a pak jsme plynule přešli do piv a večeří. Byl sudý den a navíc ČTVRTEK, takže se neočekávaly velké výkony. Očekával se příjezd Rádi a Baji a to bylo středobodem večera hned po filozofii o mykóze. Z hospůdky domů to byl kousek a kousek to byl i k dojezdu dvou zábavných členů, večer mohl pokračovat za účasti svítících panáčků a vhodných lahvinek. Teplíčko všude kolem nás ani nenutilo shánět dříví na oheň a byli jsme tedy málo trampští.

 

Pátek

Den jsme zahájili tradičním budíčkem, takové ranní bagrování, to je věc nezapomenutelná.

Při balení jsme se psychicky připravovali na logisticky složitý přesun tábořiště na jiné místo a následný přesun zpět k lodím. Skupina 1 v počtu 2 aut se vydala napřed prozkoumat vhodnost vytipovaných tábořišť, skupina 2 (také v počtu 2 aut) vezla sambu na startovací čáru k Pudilom. Je pravdou, že osobní auta nejsou zcela uzpůsobena na cestování lesem, ale praxe (a Kvápa) ukázala, že nic není nemožné a červená turistická značka je pro osobní auto jako dělaná. Zděšené výkřiky posádek nebrali řidiči v potaz a libovali si, jak přesun zkrátili o cca 10 km. Zážitky nemusí být dobré, ale intenzivní.

Tábořiště v Ratajích nás přivítalo pustotou a nezájmem, pan hospodský u okraje chatkového místa nás naopak přivítal vřele pivem a nabídkou kvalitního placu na stany. Tak jsme nelenili a již postavené stany jsme přesunuli asi o 500 metrů jinam.

Začínalo být nesnesitelné vedro a tak jsme vyrazili na vlak a k Pudilom. Měli sice zase zavřeno, protože od včerejška již víme, že malují. Ale také víme, že hluší nejsou, Kvápa se znovu dobouchal. Tentokráte to sice trvalo o něco déle, na druhou stranu, nabídka jídla byla již širší a Pudilovi byli právem označení za dooost dobrou hospodu.

V odpoledních hodinách konečně také došlo na nějaké ty lodě na vodě. Převážně pomocí soulodě jsme se zdárně dostali ke stanům a přivítali Doktora a Máruš. Večerní dýchánek s otevřeným světelným barem byl pak rozumnou tečkou po celodenní dřině. Pičikoučem byla tentokrát Peťula a sklidila pochvalu nejen od usínajících osob. Večerka byla vyhlášena hned po zbaštění nanuků Míšů, kteří zachutnali nejen dámskému osazenstvu.

 

Sobota

Předpověď počasí tvrdila, že odpoledne bude pršet, ale ráno byl totální leštěnec a tak jsme tomu odmítli uvěřit. Byl to první den, kdy jsme se vrátili ke starému osvědčenému stereotypu: muži (až na výjimku které se to později vymstilo) odjeli se stany zajistit další tábořiště, ženy hlídaly lodě a kvandaly o dětech, mužích a jiných obtížnostech života. U toho byla testována stálost chuti a teploty piva a obdivováno cvičení mužů na tatami v horku. Vysvětlivka: mužů seniorů (70+), tatami (podlahová podložka na bojové sporty), horko (30 stupňů). Osobní pokec s hlavním seniorem nám přinesl zcela jasnou představu jak bude vypadat „soumrak samurajů“, doufejme jen, že to nebude noční můra.

Milovaní naši muži dorazili někdy po obědě a šup na loď – hlad nás již otravoval a nejbližší hospoda byla až po 2 km. Vedro k zalknutí nás donutilo ke sportovnímu výkonu a po prvních, jediných a trochu zábavných, peřejkách jsme zakotvili u hospody. Peřejky byly snad opravdu jediné na celé Sázavě a taky někoho dostaly. Ne vždy to bylo vykoupání, někteří také uvízli na kře ledové a museli vystoupit, aby se dostali dále. Odměnou nám bylo výborné jídlo na terásce pod sluníky. Sluníky nás ochránily od 2 velkých bouřek a průtrží mračen, které se znenadání přihnaly.

Ani tak jsme se odradit nenechali  a pokračovali v cestě po vodě, obloha se lehce mračila ale teplo dávalo naději na zvládnutelný úsek. Návrhy na zkrácení trasy o cca 5 km protažením lodí skrz železniční tunel nebyly bohužel akceptovány a tak nás další bouřka dostihla velmi brzy. Tentokrát už to byl vytrvalejší déšť a skrývka v hospodě po nějaké době pozbyla významu. Zatli jsme zuby a ruce na pádla a vydali se dále. Soulodění byl konec a všichni končili s namoženými končetinami od pádlování (aspoň víme, že jsme na té vodě byli). Těsně před doplutím do kempu si ještě Peťula a Vědma sjely dětskou klouzačku a dopily všechny objevitelné lahve.

Asi díky alkoholu (Vědma) a díky kapkám na brýlích (Čmelda) byl stan této osádky shledán „divným“. Přátelé a kamarádi ho postavili tak, aby ani v největším dešti nemohlo do něho zatéci podlahou. Byl prostě posataven tak unikátně, že i vedoucí kempu se s námi šel podívat, jak budou majitelé (kteří u stavby nebyli) reagovat. Vlastně nechápu, proč ho z té stráně sundavali a nespali rovnou tam. Nemuseli by si ani tolik dávat pod hlavu J sklon byl dobrý.

Nádražní hospůdka, suché oblečení, dobré pivo a jídlo, to byl závěr dalšího sudého dne před ulehnutím k zaslouženému spánku.

 

Neděle

Poslední krátká etapa nám ještě zbývala a počasí se od rána zdálo vhodné. Zabalili jsme v klidu, preventivně posnídali aktivii a auta přesunuli do cílové stanice. Srdceryvně jsme se rozloučili s Doktorem, Máruš a pak i s Fidlou (dala přednost nějaké trapné přednášce, co na tom, že ona byla ta přednášející) a nasedli do lodí. Smutno nám bylo, přesmutno, plánovali jsme nasednout rychle do aut a smutek zaplašit v pivovárku v Kácově, ale nebylo nám přáno. Stesk po domovech nás hnal a hnal. Naštěstí se ale měnila i Sázava a představte si to, ona chvílemi i  TEKLA. Mohli jsme soulodit a počítat reklamní tabulky umístěné ve křoví po obou stranách řeky v celkem pravidelných intervalech cca 300 metrů. Obdivovali jsme čistou češtinu a krasopis na těchto tabulkách a celkově jsme se dost věnovali filosofii, lingvistice a jiným jemným činnostem, které nás pomalu vracely do civilizace.

Se smutkem v duši jsme lodě navázali na auta a vrátili je na loděnici. Slunce v duši nám rozsvěcí vzpomínka na kácovský pivovar.

 

P.S.: I pisatel je 40+ takže žádá o případné doplňky, doplňky doplňků, dodatky a jiné mykózniny

 

Tak jako z nádražáka akčního hrdinu neuděláš, tak platí u ajťáka, že z nuly jedničku neuděláš i kdyby ses ….

 

Zapsala Peťula Kvapilová

Kontakt

TJ CANU - KAJAK Česká Skalice, z.s. Zlíč 74
552 03 Česká Skalice
+420777047171
+420775614577
canu-kajak@seznam.cz